František Dryje – Co člověk spojil, pánbůh nerozlučuj

Uveřejňujeme uvodní slovo Františka Dryjeho k výstavě Jana Švankmajera Relikviáře. Text byl ve zkrácené verzi přednesen na vernisáži výstavy 5. 4. 2018 v Galerii Millenium.

---

František Dryje – Co člověk spojil, pánbůh nerozlučuj

Relikviář je označení pro křesťanský, potažmo katolický kultovní předmět, jejž tvoří schránka na ostatky, části těl světců, zejména kosti, zbytky světcových oděvů či osobních věcí a podobně. Relikviářům je v katolické věroučné tradici připisována zázračná moc – jsou to tedy, řečeno bez obalu, akvizice nefalšované západní magie.

A nyní si řekněme, jak tento kultovní objekt vnímá a charakterizuje Jan Švankmajer:

„S fetiši vedeme jakýsi zápas o naše blaho, zraňujeme je hřebíky a pálíme je, abychom je přiměli k poslušnosti, ale zároveň je krmíme, aby měly sílu splnit naše přání. Na rozdíl od fetišů jsou relikviáře schránkami posvátných ostatků, určených k našemu uctívání. Zatímco fetiše jsou tím mocnější, čím děsivější mají vzhled, relikviáře se pyšní nádherou a krásou.
Nakoupil jsem v prodejně se psím žrádlem daňčí uši a kopýtka, prasečí rypáky, uši, nohy, ocásky a krůtí pařáty. V galanterii zlaté prýmky, knoflíky, korálky, flitry a krajky. Nechal jsem si u truhláře vyrobit bedýnky, které jsem vylepil vínovým sametem, a na jejich boky jsem připevnil zrcátka. Potom jsem zvířecí ostatky vyštafíroval „zlatem“ a „drahým kamením“, krajkami a umělými květinami – jako políček antropocentrismu.“ [1]

Autor srovnává posvátný atribut křesťanského náboženství s atributem pohanským, staví naroveň manipulaci s kultovními předměty animistických náboženství a pověrečné praktiky bezbřeze autoritativního monoteismu, jak se koneckonců prezentuje v systému křesťanských dogmat. A právě tento nekritický, antropocentrický aspekt náboženské víry Švankmajer ve své osobité materializaci relikviářů degraduje a travestuje. V jednouché blasfemické zkratce spojuje cosi z hlediska povýšenecké náboženské duchovnosti západního člověka nespojitelného: apriorní konstrukt nadpřirozena a posvátna se snoubí se zvířecí, tedy údajně nižší, pouze biologickou podstatou lidského konání a duševní aktivity.

To je ovšem jen východisko rozsáhlejší tvůrčí linie, jež se od prvotního konceptu odvíjela a přirozeně proplétala s dosavadními počiny tohoto autora: například právě s množstvím zcela osobitých autorských interpretací fenoménu fetišismu a fetišů, jakožto provokativních nosičů magických praktik přírodních národů. Ona rouhačská poloha, onen sklon políčkovat antropocentrismus, jenž je v našich zeměpisných šířkách tradičně ztělesňován v představě o člověku co obrazu božím, je tedy výrazem stejně nutkavého sklonu políčkovat slavnou spekulaci, již jsme si zvykli označovat slovem teismus. Monumentální Kristus na kříži pobitý po vzoru novodobých afrických fetišů stovkami rezavých hřebíků, co ústřední motiv černé mše, jak ji Švankmajer ztvárnil ve svém filmu Šílení, je jen jednou z výživných ukázek těchto inklinací.

Avšak na této výstavě jsou vlastně představeny jen dva z takto pojatých a zhotovených relikviářů – jeden se jmenuje Ucho, druhý Kočka. V přechodném období se někdejší opulentní asambláže zvířecích kostí či preparovaných orgánů, pozlátkových výstelek a ústřižků látek či třeba knoflíků postupně zjednodušují (například asambláž nazvaná Jedlý relikviář), dávají se do pohybu a v navazujících realizacích získávají cosi jako nový, samostatný život: Švankmajer vlepuje jejich části do inovativně strukturovaných kresebných sestav, tvořených motivy frotáží či automatických a para-medijních kreseb, s nimiž pracoval už v dřívějších letech. Tak vznikají jednak jakési rozvolněné varianty původního relikviářově blasfemického záměru, jednak se vynořují tvary nové a ustavuje se průběžné tvarosloví hmatově kontaktních konfigurací, jejichž poselství je nejen subjektivně groteskní, ale především psychologicky i psychosociálně agresivní. Tomuto úsilí dopomáhej slovo, jež sotva bylo u boha, a bůh byl slovo – totiž název, jméno, jež tady věru není bráno nadarmo.

Jestliže autor například pojmenuje jednu z takto vniklých asambláží Odpočívající Titán před koncem světa, je to ještě označení tradiční a víceméně konformní s onou mytickou aspirací fenomenálního posvátna a zázračna. Avšak když další obdobné a krajně podezřelé útvary nesou jméno Klidná síla, Kandidáti nebo Koaliční partneři, či dokonce Vyrovnaný státní rozpočet, sotva budeme na pochybách, že se tu v jednom jedinečném gestu nepropojily pouze dvě bretonovsky pověstné „hladiny úvah“, ale že došlo k prolnutí hned několika pater vnímání, myšlení a cítění. Protože knoflíky či kosti a kůstky zůstávají rouhačskými knoflíky a kůstkami, ale zároveň se proměňují ve spolunositele sarkastického vidění, stávají se součástmi císařových nových šatů ve výprodeji dnešního světa bezobsažných institucí a užvaněných politických, ekonomických či vůbec hodnotových klišé.

Švanmajerovská inovace se vždy rozvíjí nutkavě, spontánně, organicky. Přičemž autor vlastně docela přirozeně propojuje nějaké nové či nově nasvícené impulsy a motivy s mnoha již dříve osvědčenými tvárnými postupy a více než příznačnými ikonografickými prvky a sestavami: tak například ony zvířecí atributy, ať jsou to kostry, srst, sušené uši či třeba pověstné vepřové a hovězí rypáky a jazyky atd., provázejí Švankmajera po řadu desetiletí. Hrají hlavní role v jeho mystifikačních lexikonech či ve sbírkách kuriozit, vystupují téměř v každém jeho animovaném filmu. Ostatně ukázky asambláží osobité fantastické fauny jsou zastoupeny i na této výstavě. A z druhé strany: ony kresebné rámce, do nichž Švankmajerovi spontánně pronikly variace relikviářových motivů, jsou tvaroslovnými obdobami řady předchozích, taktilně kontaminovaných kreseb. A ty zase v pobočné linii již před časem metamorfovaly v projekty, jimž autor v souvislosti se svou další nutkavou posedlostí-potřebou neřekne jinak než skatologické kresby. I ty jsou na této výstavě významně přítomny – a pokud známe význam slova skatologie, je jistě nedbytečno celý kontext nějak zvlášť ozřejmovat…

Švankmajerovský kontext je ovšem a jistojistě živý živočich, jenž bují, rozrůstá se, roste. A do takového nelimitovaného organismu opět zcela přirozeně zapadá i nejnovější švanmajerovská akvizice – prozatím jeden zde představený objekt z budoucího cyklu nazvaného Fraktury. Autor opět spojuje věci zjevně – a ovšem jen zdánlivě – nespojitelné. Přitom vychází z jedné variace své svérázné konstrukce parafrázovaných afrických fetišů: vnějškově nesourodé, byť pro autora třeba i bezděčně významné předměty každodenního života, užitečné i neužitečné (například dětské hračky) spojuje – asambluje do jednoho fetišistického objektu, jenž má ambici získat novou, povýtce symbolickou funkci. Ovšem celý symbolizační akt neprobíhá v plném světle nějaké racionální kombinace a významové syntézy, nýbrž v průběhu diskrétní, tajné, plně magické operace, v níž autor předměty fixuje za použití notorické medicínské praktiky sádrového obvazu. Vznikají bizarně formované objekty, jež provokují naši vnímavost nejen svými roztodivnými tvary, ale zejména silovým působením svého nepoznaného, nezjevného nitra. Svého imaginativního potenciálu. Cosi je tam uvnitř – je to snad poklad, anebo zrůda? Máme se těšit, anebo obávat nečekaných účinků? Nechť jeden každý z vás rozhodne sám.

Řekl bych, že jedním ze zastřešujících označení nejen celé této výstavy, ale nejspíš i jedné výrazné inklinace Švankmajerovy tvorby jako takové, je slovo spojování, konjunkce, tvořivá syntéza. Mezi námi od let pojmenováváme takovou operaci jako objevování surreality, která je ovšem v této sebevědomé a sebekritické projekci možná i na pověstné hony vzdálena dřevní legendně o tom, jak se kdysi kdesi setkaly deštník a šicí stroj. Tato stále znovu a znovu se vyjevující fenomenologie může – jak patrno – přijímat nejrůznější, plně subjektivní, imperativně nutkavé a zároveň zcela aktuální, kritické, obecně sdělitelné podoby a hodnoty.

Co člověk spojil, pánbůh nerozlučuj!

[1] Jan Švankmajer, „Relikviáře“, in: František Dryje, Šimon Svěrák, Roman Telerovský (eds.), Princip imaginace, Spolek Analogon, Praha 2016, str. 275.

Fotografie Jindřich Nosek